Komíni

  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size
Cesty
Krátké zpravodajství z našich cest.

Beskydská pětka 2015

Cesta do Beskyd byla naprosto standardní. Do Brna v pohodě a za Brnem zácpy. Do setmělé Horní Bečvy jsme dorazili kolem osmé, takže jsme měli dvě hodiny, abychom se trochu protáhli po cestě, nacpali do sebe poslední jídlo, zabalili si na cestu a převlíkli se do akce. Sláďa objednal dva balíčky plné energie, iontů, proteinů, gelů, magnézia,… , takže intuitivně přidávám do batohu pár věcí. Během příprav se dozvídáme, že z organizátorů už vyprchalo nadšení pro boj se správou CHKO a příští ročník už oni neuspořádají. Snad se toho někdo ujme.


Klasický vzhled základny

Ve 22:00 se dozvídáme první vrchol – Ptáčnice. Lehce koukneme do mapy a vyrážíme s davem. Čeká nás cca 20 km, většina stoupání. Do kopce předbíháme spoustu pěšáků a nakonec i Vláďu Mezníka s Pavlem Procházkou – orienťáky z Loko Beroun. V dohledu jsou před námi už jen 3 dvojice, tak se nezdržujeme, abychom s nimi neztratili kontakt. To se nám sice povedlo, ale za to jsme ztratili kontakt se správným směrem. První záprask znamená cca 3 km navíc. Takže se vracíme, předbíháme spoustu pěšáků a nakonec i Vláďu Mezníka s Pavlem Procházkou – velmi dobré orienťáky z Loko Beroun. Jakmile narazíme na červenou, je další postup celkem jednoduchý a bez dalších problémů dorážíme na Ptáčnici kolem 15. místa.

Pavel s Vláďou dorazili na Ptáčnici jen chviličku po nás

Další vrchol je Stolečný vrch. Následujících několik (desítek) kilometrů se různě předbíháme se smíšenou dvojící, která nakonec skončila na 8. místě. Holčina neskutečně táhne; hlavně v sebězích je neuvěřitelně rychlá. Občas se jich držíme z taktických důvodů, protože mají GPS, která není letos zakázaná.

Nezdají se, ale umí do toho slušně šlápnout

Sbíháme po zelené do Halenkova a výstup na další hřeben řešíme zkratkou po neznačené cestě. Postup trochu komplikuje tma a mlha, což je pro naše čelovky smrtelná kombinace. Projeví se to přehlédnutím jedné odbočky – další záprask ale není tak tragický, něco kolem kilometru. Na Stoličný vrch dorážíme lehce po čtvrté hodině kolem 10. místa. Třetí vrchol je Kotlová. Cestou diskutujeme, zda jí dáme ještě za tmy. V cestě je jen jedno údolí a v něm trochu delší přesun po asfaltu. Nakonec vrcholíme jako šestí až za světla, ale takhle brzo jsme ještě na třetím vrcholu nebyli. Máme v nohách kolem 60 km a čeká nás čtvrtý vrchol – Bukovina. Nejjednodušší postup je seběhnout do údolí na základnu a poté vystoupat na protější hřeben. Probíhání základnou se ukáže pro hodně týmů dost lákavé a na čtvrtý vrchol už se nepodívají. Dole v Horní Bečvě už mají obchody otevřeno a tak dokupujeme tekutiny a jídlo. Broskev a plnotučná kola mi udělají v žaludku krásně. Těsně pod vrcholem proti nám běží 3 týmy, takže si děláme představu o naší ztrátě. Nejvíc nás pobaví tým Mladé pušky – dva „cucáci“ 16 a 18 let lehce sbíhají dolů a povzbuzují nás: „Dobře jdete, chlapi! Makejte!“. Poloha posledního vrcholu Lemešná bude opět pro některé týmy výzvou. Buď 6 kilometrů z kopce na základnu nebo cca 20 na vrchol a 18 na základnu. U nás není o čem diskutovat. Po chvilce mapování se rozhodujeme pro terénní variantu po červené hřebenovce. Nohy už těžknou, ale stále se snažíme co nejvíce běžet.

Mladé a staré pušky mapují – najdi jeden rozdíl

Na státovce pod Bumbálkou potkáváme jednu dvojici, která byla před námi a volila postup po asfaltu. Vypadají dost prošitě. Zatímco oni pokračují po asfaltu, my volíme opět terénní variantu a stoupáme po žluté na hřeben. Začíná nám docházet a průměr padá pod 7 km/hod. Posledních 6 kilometrů po hřebeni je nekonečných. Nakonec jsme na posledním vrcholu k našemu velkému překvapení pátí. Tělo se brání, ale snažíme se do sebe nacpat nějaké jídlo. Volba dalšího postupu je asi nejnáročnější. Varianta jedna je návrat po houpavé vrstevnici na asfaltku a poté cca 12 km po asfaltu. Já bojuji a nakonec úspěšně pro přímou variantu s hodně mapováním a s jedním hřebenem navíc. Seběh do údolí se zdařil přesně podle plánu. Výstup na druhý hřeben už byl mou vinou horší, ale větší problémy nevznikly. Moje mylné představy, že už jsme přeběhli odbočku, zodpovědně koriguje Sláďa. Poslední úsek do údolí zase běžíme celkem solidně, jen poslední úsek po státovce je delší než jsme čekali. Na základnu dobíháme po necelých 17 hodinách na pátém místě. Vítězové nám dali 3,5 hodiny a na čtvrté Mladé pušky jsme ztratili asi půl hodiny.

Oproti minulým ročníkům se v cíli cítím nesrovnatelně lépe. Sláďa si trochu stěžuje na natažené tříslo. Po koupeli vyrážíme utratit gulášenku do nedaleké hospody, kde potkáváme borce, kteří mají namířeno na čtvrtý vrchol. Perou do sebe pivo a lampy a evidentně si to užívají. Nakonec skončí s bilancí 4 vrcholy a 5 hospod. Vláďa s Pavlem dobíhají v 16:30 na 12. místě. Vyrážíme s nimi podruhé do hospody. Pavel úplně září, ne tak od výkonu, ale od nalezení ztracené peněženky. Ráno už jen vyhlášení nejlepších, poděkování organizátorům a cesta domů se zastávkou v Litomyšli na oběd.

Co napsat závěrem? Výsledkově to byla naše nejlepší účast, takže jsme se rozloučili s 5BV se ctí. Výkon byl trochu znehodnocen tím, že trasa byla letos kratší (cca 108 km) a vrcholy nižší (žádný nešel přes 1000 m). Pozitivní určitě je, že jsme se během celého závodu nedostali do nějaké větší krize, jako třeba loni na Lysé hoře. Dalo by se říct, že už jsme se to trochu naučili. Ale možná nás hned další akce vytrestá za tuhle namyšlenost. Byli bychom rádi, kdybychom to mohli vyzkoušet opět v Beskydech, protože tenhle závod má ojedinělou atmosféru a stal se naší „srdcovkou“.

Ještě jedna poznámka na závěr. Jedné dvojice se chytil zlatý retrívr a vydržel s nimi běžet asi 50 km. Pak svou účast na 5BV ukončil.

 

Spiš na kole

Přepis deníčku výpravy ve složení Roman Jícha, Bob Pleticha a Martin Komínek

Zápletka

Novoroční pochod 4. 1. 2014

Komín navrhuje Bobovi s Romanem zúčastnit se cyklistiky na východním Slovensku. Oba nečekaně a nadšeně souhlasí. Doladění detailů necháváme na červen. Původní myšlenka – vlak k Tatrám a poté cyklistický okruh je operativně změněn na dopravu autem do Spišské Nové Vsi a pak se uvidí.

Den 1. – 30. 6. – pondělí

Vyrážíme v pondělí ráno ve 4:30 z Hořovic. Za Prahou začíná pršet a kolem Brna už leje. Přes nepřízeň počasí nálada stále dobrá. Ta se ještě zlepší po návštěvě Koliby 66 u Žiliny s výbornými haluškami. U Popradu mávnutím kouzelného proutku pršet přestává. V našem zamluveném penzionu nikdo není, tak vyrážíme do centra Spišské N. Vsi. Tam nás oslní náměstí a velký kostel s nejvyšší věží na Slovensku. V infocentru nakupujeme mapy a jedeme na krátkou aklimatizační projížďku na sedlo Grajnar. Cca 26 km, 500 výškových metrů a návrat za deště. Po sprše nás pan domácí (dále v textu dědko Nemo), který je super odváží do centra a dělá nám vyčerpávající prohlídku všech hospod na náměstí. Nakonec volíme Grill Bar a nelitujeme. Grilovaná žebra, vepřová panenka a hamburger jsou skvěle připravené. Dojem kazí pouze Staropramen na čepu. Bohužel česká piva ve slovenských hospodách jsou velmi častý jev.

Naše dojmy:

  • překvapili nás opravené a udržované domky ve většině vesnic
  • většina Slováků nadává na poměry a závidí Čechům – jak tvrdí dědko Nemo: „Kto nemá peniaze je doma, stredná trieda je vybitá a kto má peniaze je u mora“
Read more...
 

Stubai 2014

Nabízíme pár obrázků z hor.

1. den - Schlick 2000 - mlha - žádné foto

2. den - výlet tramvají do Innsbrucku

V pozadí holčiček Goldenes Dachl.

Společné foto na olympijském můstku.

Olympijská mornejofka

Komínci na innsbruckém hřbitově. Pokud by to skokani přehnali, dopadli by přesně na něj.

3. den - Stubai - lyžování

Áňa na jednom z vrcholů

Pro změnu Áňa někde jinde

A trochu alpských kýčů

 

Beskydská pětka

Tak jsem si s kolegou Tomášem Sládkem vyrazil na špacír do Beskyd a rozhodl jsem se sepsat pár postřehů. Snad časem připojím nějaké fotky.

Červený Wolksvagen unáší naši pětici východočeským krajem. Cesta do Rožnova je dlouhá, takže je dost času na přemýšlení. Pokud splníme zadání tohoto víkendu až do konce, tak nás čeká cesta přes 5 beskydských vrcholů v délce přibližně 120 km. V každém z nás je zvláštní směs odhodlání, adrenalinu, obav a ionťáků. Za volantem sedí Pavel Procházka, který vyrazí na trať se svou ženou Pavlou. Nejzkušenější čtyřnásobný účastník Tomáš Sládek si k sobě do dvojice přizval mou maličkost a já přemýšlím, jestli mu mám být vděčný. Vedle nás poslouchá mptrojku Vláďa Mezník, na kterého v Rožnově čeká jeho parťák Honza Marek. Ze začátku se v autě poměrně živě konverzuje, ale postupně posádka tichne a každý se sám připravuje na večerní start. Do rožnovské tenisové haly dorážíme kolem půl deváté, takže máme dostatek času přebalit několikrát batoh, podlepit nohy, přelepit bradavky, namazat třísla a další partie proti opruzeninám, nacpat do sebe poslední jídlo, zavodnit se ionťákem a odvážnější si dát guláš. Vláďa kontroluje předpověď na Norech – 1,4 mm během 6 hodin působí uklidňujícím dojmem. Na poslední chvíli koukne na Aladina – od 23:00 do 5:00 bude lejt jako z konve. Slabší povahy se převlékají a přebalují batoh. To už se ale vysvětlují pravidla a probíhá modlitba před startem. Ve 22:00 se objeví na plátně název prvního vrcholu – Tanečnice, který se následně ukáže jako nultý. Později to u některých týmů vzbudí dost silné emoce. Úvodní řežba o startovní obálky nechává naši dvojici v klidu. Sice vyrážíme se zpožděním 5 minut, ale to v tomhle závodě nerozhoduje. Pouze orientačně koukáme do mapy, ale rozhodli jsme se běžet s davem. Dav za nás vybral trochu delší cestu na 0. vrchol, ale ztráta nakonec nebyla tak velká. Po asfaltce do mírného kopce běžíme. Po 8 kilometrech začínáme stoupat po lesní cestě a přecházíme na chůzi. Zároveň začíná slušně pršet. 1,4mm napršelo tak během půl hodiny. Zatracení Norové. Cestou na 0. vrchol se ještě snažíme vyhýbat loužím. Dorážíme tam v půlnoci. Na přístřešku visí název dalšího vrcholu – Lukavice. Cesta je jednoduchá – červená hřebenovka kolem 25 km. Po rovinách a z kopce běžíme, do kopce svižná chůze. Na přechodu Bumbálka potkáváme Vláďu s Honzou, s kterými pak pokračujeme skoro až na 3. vrchol. Začíná mě bolet noha – ozývá se nedoléčený zánět šlach, takže kousek za Bumbálkou nasazuji první růžovou kamarádku a ta po půl hodině trochu pomáhá. Stále celkem vydatně prší. Oblečení i boty už jsou kompletně mokré. Naštěstí je relativně teplo. Šestihodinový déšť na úvod asi dost probere startovní pole. Na Lukavici dobíháme ve 3:55 zhruba na 15. místě. Další vrchol Smrkovina – cca 13 km, nejprve seběh do údolí Černé a potom stoupání, ve kterém trochu utíkáme Vláďovi s Honzou. Moje čelovka od Vietnamců svítí čím dál méně. Mám strach, že v nepřestávajícím dešti klekne úplně. Už aby začalo svítat. Na závěr trochu kufrování - kontrolní bod je mimo hlavní cesty v borůvčí. Dobíháme v 6:05; k našemu překvapení na 6. místě. Následující vrchol Čertův Mlýn konečně poskytuje prostor k zamyšlení nad zvolením trasy. V cestě stojí vodní nádrž Šance, která se dá oběhnout z jihu (asi trochu kratší, více terénu) nebo ze severu (delší, více asfaltu). Po krátké úvaze volíme sever – cca 25 km. Líp se poběží a elitní týmy před námi ji také zvolily. Nacpu do sebe kuřecí řízek s chlebem, další růžovou kamarádku a za svítání sbíháme do údolí. Po chvilce kufrování si překvapivě zkracujeme cestu, doplňujeme vodu z potoka a nastupujeme na asfalt. Sláďa má trochu krizi a tak se občas ozývá jeho klasické „bych šel“. V Ostravici na pumpě kupujeme pití, já si dávám kofeinovou žvýkačku a Sláďa do sebe leje Redbul, magnézium sypeme průběžně. 3 km za Ostravicí dobíháme jednu dvojici, která vzdává a nechává se odvést. V sedmikilometrovém stoupání na 3. vrchol začíná pro změnu docházet mě. Půjčuju si od Sláďi hůlky, ale to zas nepřidá jemu. V 10:15 jsme na třetím vrcholu. Trochu se obáváme, jestli nás někdo nepředběhl jižní trasou, ale jsme na 5. místě. Ačkoli tu byla nejpříjemnější obsluha, moc se nezdržujeme (jen co růžovou kamarádku spolknu) a běžíme na Pustevny. Chceme si dát polívku, ale mají jenom kyselicu. Rychle do sebe cpeme párek napůl, zasypáváme ho solí a zapíjíme kofolou. Mezi turisty se prodíráme na Radhošť a z něj nás čeká nepříjemný čtyřkilometrový seběh. Později se dozvídáme, že Vláďa jej vinou bolavého kolena šel pozpátku. V údolí doplňujeme v hospodě vodu a předbíhá nás jedna dvojice. Růžové kamarádky už moc nezabírají a hlavně docházejí. Sláďa už si taky jednu vzal na kyčel. Jemu zafungovala skvěle a jede jako drak. Mě bolí noha čím dál víc a vlaju za ním jak papír. Pořizuji si dvě krásné bukové hůlky a šlapeme dál. Na 4. vrchol – Velký Javorník – dorážíme ve 13:30 na 6. místě, což je poslední umístění na pódiu. Máme v nohách kolem 95 kilometrů. Poloha 5. vrcholu nás sráží do kolen. Oprchlice – cca 13 km tam a pak 15 do cíle. Čekali jsme něco kratšího. Snažíme se do sebe nacpat nějaké jídlo, ale tělo už se dost brání. Cestou potkáváme 3 nebo 4 dvojice, které jsou za námi a tak se snažíme co nejvíce běžet. Sláďa se po 100 kilometrech dostal do skvělé běžecké formy. Na každý jeho dotaz „Popoběhnem?“ jen smutně pokývám hlavou a předstírám běh. Jsem prošitej jak nikdy. Během cesty na poslední vrchol vyškemráme 2 růžové kamarádky od čundráků a hned je do sebe sypeme. Mapu už moc neřešíme, takže nás zkratkou po vrstevnici předbíhá další dvojice, která vypadá dost namakaně. Takže jsme sedmí, pod pódiem. Teď už jen dojít za světla, což byl Sláďův cíl. Pátý vrchol přišel nečekaně brzo – v 15:37. Od obsluhy jsme vyškemrali radu, jak nejlépe do Rožnova, a tak na můj návrh vyrážíme lesem po vrstevnici, zatímco ostatní týmy seběhly po značce do údolí na asfalt. Ze začátku trochu bloudíme a já se cítím špatně. Teď se tady zapráskneme a poletíme pořadím dolů. Takže se snažím Sláďu moc nebrzdit. Jednu chvíli běžíme lesem cestou necestou přibližným směrem na Rožnov. Nakonec nacházíme ideální zkratku do Zubří. A tam přichází poslední vzepětí. Od cyklisty se dozvídáme, že asi kilometr před námi je jedna dvojice. Touha po pódiu nás znovu nastartovala. Intuitivně volíme další zkratku přes malý lesík a vbíháme do Rožnova. Bojím se, aby se neobjevila nějaká dvojice a Sláďa nedostal chuť na závěrečný finiš. Naštěstí nikoho nevidíme. Buď jsou před námi nebo za námi. Poslední úsek před halou dobíháme za světla s úsměvem na tváři. K cílovému stolku dobíháme v čase 17:45 tzn. po 19 hodinách a 45 minutách od startu. „Kolikátí jsme?“ „Šestí!“ Maximální euforie. U mě i maximální vyčerpání, maximální puchýře, rozedřená třísla, krvavé nohy a menší náběh na vlka. A nesmím zapomenout na krásně rozjetý zánět šlach. Sláďa vypadá celkem v pohodě – je to ještě mladej kluk. Vítězná dvojice prosvištěla trať za 16:56, takže máme kam stoupat.

Až do nedělního odjezdu to v hale vypadá jak v rehabilitačním ústavu. Prakticky nikdo nechodí normálně. Ale ze všech vyzařuje síla zážitku, který jim beskydská pětka poskytla. Takže přesně podle kréda organizátorů 5BV: „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně aby byl velmi silný.“ Jako bych to už někde slyšel.

M. Komínek

 

Dánsko 2011

Letos jsme s Adventurou projeli na kole Dánsko od severu k jihu. Volba destinace byla skvělá, neboť počasí ve Skandinávii bylo výrazně lepší než v Čechách. Duny na severu, spousta větrníků, Legoland, koupání ve skvělých kempech, v Severním či v Baltském moři a dlouhé západy Slunce. Vřele doporučujeme. Další obrázky ve fotogalerii.

 
More Articles...
  • «
  •  Start 
  •  Prev 
  •  1 
  •  2 
  •  Next 
  •  End 
  • »


Page 1 of 2