Komíni

  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size

Beskydská pětka

Tak jsem si s kolegou Tomášem Sládkem vyrazil na špacír do Beskyd a rozhodl jsem se sepsat pár postřehů. Snad časem připojím nějaké fotky.

Červený Wolksvagen unáší naši pětici východočeským krajem. Cesta do Rožnova je dlouhá, takže je dost času na přemýšlení. Pokud splníme zadání tohoto víkendu až do konce, tak nás čeká cesta přes 5 beskydských vrcholů v délce přibližně 120 km. V každém z nás je zvláštní směs odhodlání, adrenalinu, obav a ionťáků. Za volantem sedí Pavel Procházka, který vyrazí na trať se svou ženou Pavlou. Nejzkušenější čtyřnásobný účastník Tomáš Sládek si k sobě do dvojice přizval mou maličkost a já přemýšlím, jestli mu mám být vděčný. Vedle nás poslouchá mptrojku Vláďa Mezník, na kterého v Rožnově čeká jeho parťák Honza Marek. Ze začátku se v autě poměrně živě konverzuje, ale postupně posádka tichne a každý se sám připravuje na večerní start. Do rožnovské tenisové haly dorážíme kolem půl deváté, takže máme dostatek času přebalit několikrát batoh, podlepit nohy, přelepit bradavky, namazat třísla a další partie proti opruzeninám, nacpat do sebe poslední jídlo, zavodnit se ionťákem a odvážnější si dát guláš. Vláďa kontroluje předpověď na Norech – 1,4 mm během 6 hodin působí uklidňujícím dojmem. Na poslední chvíli koukne na Aladina – od 23:00 do 5:00 bude lejt jako z konve. Slabší povahy se převlékají a přebalují batoh. To už se ale vysvětlují pravidla a probíhá modlitba před startem. Ve 22:00 se objeví na plátně název prvního vrcholu – Tanečnice, který se následně ukáže jako nultý. Později to u některých týmů vzbudí dost silné emoce. Úvodní řežba o startovní obálky nechává naši dvojici v klidu. Sice vyrážíme se zpožděním 5 minut, ale to v tomhle závodě nerozhoduje. Pouze orientačně koukáme do mapy, ale rozhodli jsme se běžet s davem. Dav za nás vybral trochu delší cestu na 0. vrchol, ale ztráta nakonec nebyla tak velká. Po asfaltce do mírného kopce běžíme. Po 8 kilometrech začínáme stoupat po lesní cestě a přecházíme na chůzi. Zároveň začíná slušně pršet. 1,4mm napršelo tak během půl hodiny. Zatracení Norové. Cestou na 0. vrchol se ještě snažíme vyhýbat loužím. Dorážíme tam v půlnoci. Na přístřešku visí název dalšího vrcholu – Lukavice. Cesta je jednoduchá – červená hřebenovka kolem 25 km. Po rovinách a z kopce běžíme, do kopce svižná chůze. Na přechodu Bumbálka potkáváme Vláďu s Honzou, s kterými pak pokračujeme skoro až na 3. vrchol. Začíná mě bolet noha – ozývá se nedoléčený zánět šlach, takže kousek za Bumbálkou nasazuji první růžovou kamarádku a ta po půl hodině trochu pomáhá. Stále celkem vydatně prší. Oblečení i boty už jsou kompletně mokré. Naštěstí je relativně teplo. Šestihodinový déšť na úvod asi dost probere startovní pole. Na Lukavici dobíháme ve 3:55 zhruba na 15. místě. Další vrchol Smrkovina – cca 13 km, nejprve seběh do údolí Černé a potom stoupání, ve kterém trochu utíkáme Vláďovi s Honzou. Moje čelovka od Vietnamců svítí čím dál méně. Mám strach, že v nepřestávajícím dešti klekne úplně. Už aby začalo svítat. Na závěr trochu kufrování - kontrolní bod je mimo hlavní cesty v borůvčí. Dobíháme v 6:05; k našemu překvapení na 6. místě. Následující vrchol Čertův Mlýn konečně poskytuje prostor k zamyšlení nad zvolením trasy. V cestě stojí vodní nádrž Šance, která se dá oběhnout z jihu (asi trochu kratší, více terénu) nebo ze severu (delší, více asfaltu). Po krátké úvaze volíme sever – cca 25 km. Líp se poběží a elitní týmy před námi ji také zvolily. Nacpu do sebe kuřecí řízek s chlebem, další růžovou kamarádku a za svítání sbíháme do údolí. Po chvilce kufrování si překvapivě zkracujeme cestu, doplňujeme vodu z potoka a nastupujeme na asfalt. Sláďa má trochu krizi a tak se občas ozývá jeho klasické „bych šel“. V Ostravici na pumpě kupujeme pití, já si dávám kofeinovou žvýkačku a Sláďa do sebe leje Redbul, magnézium sypeme průběžně. 3 km za Ostravicí dobíháme jednu dvojici, která vzdává a nechává se odvést. V sedmikilometrovém stoupání na 3. vrchol začíná pro změnu docházet mě. Půjčuju si od Sláďi hůlky, ale to zas nepřidá jemu. V 10:15 jsme na třetím vrcholu. Trochu se obáváme, jestli nás někdo nepředběhl jižní trasou, ale jsme na 5. místě. Ačkoli tu byla nejpříjemnější obsluha, moc se nezdržujeme (jen co růžovou kamarádku spolknu) a běžíme na Pustevny. Chceme si dát polívku, ale mají jenom kyselicu. Rychle do sebe cpeme párek napůl, zasypáváme ho solí a zapíjíme kofolou. Mezi turisty se prodíráme na Radhošť a z něj nás čeká nepříjemný čtyřkilometrový seběh. Později se dozvídáme, že Vláďa jej vinou bolavého kolena šel pozpátku. V údolí doplňujeme v hospodě vodu a předbíhá nás jedna dvojice. Růžové kamarádky už moc nezabírají a hlavně docházejí. Sláďa už si taky jednu vzal na kyčel. Jemu zafungovala skvěle a jede jako drak. Mě bolí noha čím dál víc a vlaju za ním jak papír. Pořizuji si dvě krásné bukové hůlky a šlapeme dál. Na 4. vrchol – Velký Javorník – dorážíme ve 13:30 na 6. místě, což je poslední umístění na pódiu. Máme v nohách kolem 95 kilometrů. Poloha 5. vrcholu nás sráží do kolen. Oprchlice – cca 13 km tam a pak 15 do cíle. Čekali jsme něco kratšího. Snažíme se do sebe nacpat nějaké jídlo, ale tělo už se dost brání. Cestou potkáváme 3 nebo 4 dvojice, které jsou za námi a tak se snažíme co nejvíce běžet. Sláďa se po 100 kilometrech dostal do skvělé běžecké formy. Na každý jeho dotaz „Popoběhnem?“ jen smutně pokývám hlavou a předstírám běh. Jsem prošitej jak nikdy. Během cesty na poslední vrchol vyškemráme 2 růžové kamarádky od čundráků a hned je do sebe sypeme. Mapu už moc neřešíme, takže nás zkratkou po vrstevnici předbíhá další dvojice, která vypadá dost namakaně. Takže jsme sedmí, pod pódiem. Teď už jen dojít za světla, což byl Sláďův cíl. Pátý vrchol přišel nečekaně brzo – v 15:37. Od obsluhy jsme vyškemrali radu, jak nejlépe do Rožnova, a tak na můj návrh vyrážíme lesem po vrstevnici, zatímco ostatní týmy seběhly po značce do údolí na asfalt. Ze začátku trochu bloudíme a já se cítím špatně. Teď se tady zapráskneme a poletíme pořadím dolů. Takže se snažím Sláďu moc nebrzdit. Jednu chvíli běžíme lesem cestou necestou přibližným směrem na Rožnov. Nakonec nacházíme ideální zkratku do Zubří. A tam přichází poslední vzepětí. Od cyklisty se dozvídáme, že asi kilometr před námi je jedna dvojice. Touha po pódiu nás znovu nastartovala. Intuitivně volíme další zkratku přes malý lesík a vbíháme do Rožnova. Bojím se, aby se neobjevila nějaká dvojice a Sláďa nedostal chuť na závěrečný finiš. Naštěstí nikoho nevidíme. Buď jsou před námi nebo za námi. Poslední úsek před halou dobíháme za světla s úsměvem na tváři. K cílovému stolku dobíháme v čase 17:45 tzn. po 19 hodinách a 45 minutách od startu. „Kolikátí jsme?“ „Šestí!“ Maximální euforie. U mě i maximální vyčerpání, maximální puchýře, rozedřená třísla, krvavé nohy a menší náběh na vlka. A nesmím zapomenout na krásně rozjetý zánět šlach. Sláďa vypadá celkem v pohodě – je to ještě mladej kluk. Vítězná dvojice prosvištěla trať za 16:56, takže máme kam stoupat.

Až do nedělního odjezdu to v hale vypadá jak v rehabilitačním ústavu. Prakticky nikdo nechodí normálně. Ale ze všech vyzařuje síla zážitku, který jim beskydská pětka poskytla. Takže přesně podle kréda organizátorů 5BV: „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně aby byl velmi silný.“ Jako bych to už někde slyšel.

M. Komínek